„Národní divadlo Brno se tím se svým festivalem dostává do společnosti těch nejlepších umělců a souborů z celého operního světa. Po pouhých 6. ročnících festivalu je to až neuvěřitelný úspěch…“ řekl Martin Glaser, ředitel NdB. 6. ročník Mezinárodního operního a hudebního festivalu Janáček Brno 2018, který se konal od 17. listopadu do 5. prosince, získává další úspěchy v mezinárodním kontextu. Festival byl rekordní svou návštěvností (13 278 platících diváků z více než 30 zemí světa, což představuje více než 95% průměrnou návštěvnost). O velmi kladném přijetí diváky i odbornou veřejností svědčí i prestižní ocenění The International Opera Awards, které festival obdržel na slavnostním vyhlášení 29. dubna 2019 v Londýně. tiskova_zprava_janacek_brno_vyhral_prestizni_cenu_opera_award Jako předzvěst sedmého ročníku festivalu se po dvouleté odmlce na repertoár operního souboru vrací velmi úspěšná inscenace Janáčkovy Její pastorkyně v režii Martina Glasera a hudebním nastudování Marko Ivanoviće. NdB je součástí Opera Vision a právě inscenace Její pastorkyně bude dalším brněnským příspěvkem do tohoto projektu, jehož prostřednictvím se může s Janáčkovým dílem seznámit publikum skutečně z celého světa. Blok tří představení Její pastorkyně tak zahájí 2. října 2019 live stream na Opera Vision. Na počátku Janáčkovy nejslavnější opery stálo realistické drama Gabriely Preissové, které si skladatel sám upravil do podoby operního libreta. Přestože musel text dramatu výrazně zkrátit, podařilo se mu účinek tragického příběhu z moravského venkova ještě prohloubit. Marnotratný a nestálý Števa, prudký, a přece v jádru laskavý Laca, a především neúprosná Kostelnička, kterou snaha zachovat si postavení a respekt ve vesnické komunitě přivede k vraždě dítěte její schovanky Jenůfy. Janáček zachytil jednotlivé charaktery v mistrné dramatické zkratce, která až mrazí, a zároveň v nás vzbuzuje soucit a pochopení. Buryjovka: Jitka Zerhauová 1. jednání 2. jednání 3. jednání
Festival Janáček Brno se stal vítězem prestižní The International Opera Awards!
Sedmý ročník úspěšného mezinárodního festivalu Janáček Brno startuje až na podzim roku 2020. Abychom vám zkrátili dlouhé čekání, připravili jsme již v tomto roce sérii preview akcí a koncertů.
Koupit vstupenky
Laca Klemeň: Peter Berger j. h., Jaroslav Březina j. h.
Števa Buryja: Tomáš Juhás j. h., Aleš Voráček j. h.
Kostelnička: Veronika Hajnová Fialová, Szilvia Rálik j. h.
Jenůfa: Pavla Vykopalová, Maida Hundeling j. h.
Stárek: Ivan Kusnjer j. h.
Rychtář: Ladislav Mlejnek
Rychtářka: Jana Hrochová
Karolka: Eva Štěrbová j. h.
Pastuchyňa: Jitka Klečanská
Barena: Lenka Schallenberger j. h.
Jana: Martina Mádlová
Aunt: Ivona Špičková
Půvabná Jenůfa s obavami čeká, jestli bude její milý Števa odveden na vojnu. Čeká se Števou dítě a odvod by zmařil chystanou svatbu. Také Števův nevlastní bratr Laca se uchází o Jenůfu a dobírá si ji kvůli Števovi. Rozjařený Števa s kamarády a muzikou přichází do mlýna – odveden nebyl a s ostatními rekruty se na to pořádně napil. Jenůfčina přísná pěstounka Kostelnička vida bujarou společnost se Števou v čele, přede všemi oznamuje, že dá souhlas ke svatbě Jenůfy se Števou až po roční zkoušce, kdy se Števa nesmí opít. Laca přesvědčuje Jenůfu, že ji Števa miluje pouze pro její krásu a v hádce jí poraní tvář nožem.
Kostelnička v obavě z hanby skrývá Jenůfu doma a ostatním tvrdí, že odjela do Vídně. Jenůfa zatím porodila syna. Zatím co Jenůfa spí, Kostelnička se ponižuje před Števou a prosí ho, aby si Jenůfu vzal. Števovi se ale Jenůfa s pořezanou tváří zošklivila a kromě toho už je zasnouben s dcerou rychtáře. Přichází Laca a prosí Kostelničku, aby mu Jenůfu dala. Když mu ale Kostelnička prozradí, že Jenůfa porodila Števovo dítě, zděsí se. Vida jeho pochyby, Kostelnička v zoufalství zalže, že dítě zemřelo hned po porodu. Jakmile Laca odejde, Kostelnička utopí dítě v ledové řece a poté namluví Jenůfě, že spala několik dní v horečce a chlapeček mezitím zemřel. Umořená Jenůfa svoluje ke svatbě s Lacou.
Během příprav na svatební obřad Jenůfy s Lacou se rozkřikne zpráva, že v řece se našlo mrtvé dítě. Jenůfa poznává čepeček svého chlapečka a padne do podezření z vraždy. Kostelnička se přede všemi přizná.Před tím, než ji rychtář odvede k soudu, jí Jenůfa odpouští, neboť pochopí, že vše spáchala z lásky k ní. Jenůfa nevěří, že by ji Laca ještě chtěl a posílá ho pryč. Laca ale chce zůstat po jejím boku a slibuje, že při ní bude stát i ve zlých časech. Jenůfa chápe, že v něm našla svou pravou lásku, „co Panbůh s ní spokojen.“
Na koncertě bude poprvé představen nově zrestaurovaný Janáčkův klavír Ehrbar, který prošel v roce 2018 náročným a zásadním restaurováním ve vídeňské dílně Gerta Hechera. Koncert je připraven ve spolupráci s Moravským zemským muzeem.
Klavír, který byl v sedmdesátých letech 20. století velmi radikálně a nepříliš šťastně opraven, se tak vrátil do podoby z roku 1881, kdy jej mladý Leoš Janáček dostal jako svatební dar od svého tchána Emiliana Schulze. Nástroj, který znamenal ve druhé polovině to nejlepší, co stavitelé klavírů nabízeli, byl darem vskutku velkorysým, jestliže uvážíme jeho cenu 1000 zl., což byl Janáčkův roční příjem profesora na učitelském ústavu. Janáček byl svému nástroji věrný, a ač byl tento klavír vyroben v roce 1876 – tedy disponoval vídeňskou mechanikou, nepořídil si skladatel nikdy klavír nový s mechanikou moderní, tedy anglickou. U tohoto nástroje zkomponoval většinu svých děl, nevyjímaje nepočetnou skupinu kompozic klavírních. A právě na tomto večeru vyslechneme trojici nejvýznamnějších skladatelových klavírních skladeb, které vznikly v nedlouhém období mezi lety 1900–1912.
Klavírní cyklus poetických skladbiček Po zarostlém chodníčku vznikal postupně v letech 1900, 1908 a 1911. Pět skladeb první řady cyklu Po zarostlém chodníčku napsal Janáček v roce 1900. Vyšly jako drobné kusy pro harmonium v sešitech Slovanské melodie, které vydával ivančický učitel Emil Kolář. Na rozšíření cyklu měl vliv redaktor Jan Branberger, jenž v roce 1908 smluvil vydání skladeb u pražského nakladatele Bedřicha Kočího. Tento nakladatelský zájem o vydání stávajících skladeb vedl Janáčka ke kompozici dalších částí, takže cyklus se rozrostl na deset čísel, ke kterým skladatel přiřadil poetické názvy. Z vydání však sešlo a po odmítnutí také dalším nakladatelem Mojmírem Urbánkem publikoval celý cyklus až v roce 1911 Antonín Píša.
Další skladbou večera je I. X. 1905 (Z ulice dne 1. října 1905). Jde o dílo, které vzniklo spontánně jako reakce na tragédii, která se odehrála během demonstrací za brněnskou českou univerzitu. Po letech úsilí o vznik českého vysokého školství v Brně rozhodla vláda, že o české univerzitě mají rozhodnout sami Brňané. Protože však Brno bylo převážně německé, obávali se němečtí představitelé města většího vlivu Čechů a svolali na 1. října 1905 tzv. Volkstag, kdy byly do Brna svolány německé spolky a organizace z širokého okolí, aby demonstrovaly nesouhlas se založením české univerzity v Brně. V reakci na to svolali i čeští obyvatelé Brna velkou protiněmeckou demonstraci. Mezi oběma tábory se odehrávaly pouliční boje, ke kterým bylo povoláno četnictvo a následně i vojsko, a při jednom ze zásahů byl u Besedního domu zabit mladý český dělník František Pavlík. Pod dojmem této tragické události Janáček napsal původně třívětou skladbu Z ulice I. X. 1905. Těsně před brněnskou premiérou 27. ledna 1906 však spálil poslední větu a po dalším provedení v Praze dokonce vhodil celý autograf do Vltavy. První interpretka skladby, klavíristka Ludmila Tučková, si naštěstí ponechala původní opis, na který upozornila až v roce 1924. Díky tomu se nám tato skladatelem i okolím na mnoho let zapomenutá klavírní skladba dochovala.
Klavírní cyklus V mlhách Janáček dokončil v dubnu 1912. Nedlouho předtím, v roce 1910, se přestěhoval s manželkou a hospodyní do nového domku v zahradě varhanické školy a tam, schován před světem, s podlomenou sebedůvěrou a v melancholickém rozpoložení, zkomponoval své poslední rozsáhlejší dílo pro sólový klavír. Pracoval na něm krátce poté, co vyslechl klavírní skladby francouzského skladatele Clauda Debussyho, a jeho snové, melancholické dílo tak ne náhodou nese prvky hudebního impresionismu. Cyklus V mlhách získal první cenu ve skladatelské soutěži Klubu přátel umění, který měl vítězné dílo publikovat. Janáček však přenechal možnost vydat skladbu tiskem svému žáku Jaroslavu Kvapilovi, druhému laureátovi soutěže. Cyklus V mlhách poprvé zazněl v interpretaci Marie Dvořákové v Kroměříži 7. prosince 1913.
Janáčkovo dílo ve spojení s divadelní budovou
nesoucí jeho jméno.
Na podzim 2019 budou vrcholit přípravy programu sedmého ročníku janáčkovského festivalu, než však bude představen, soubor Janáčkovy opery NdB připravil mimořádnou příležitost poznat Janáčkovo dílo ve spojení s divadelní budovou nesoucí jeho jméno. 27. listopadu 2019 se uskuteční akce Otevřený dům, která poskytne návštěvníkům možnost vidět naše divadlo zcela novýma očima od foyer po nejtajnější kouty zákulisí, kde budou čekat hudební či divadelní překvapení připravená členy operního souboru.
„Teď začal jsem psát něco pěkného. To bude náš život v tom. Bude se to jmenovat „Milostné dopisy“. Myslím, že to bude rozkošně znět.“
Kvartet pro dvoje housle, violu a cello „Listy důvěrné“ byl zkomponován během ledna a února roku 1928, tedy v posledním roce života Leoše Janáčka (1854–1928), krátce před vznikem Bartókova 4. smyčcového kvartetu. Kompozice je oslavou skladatelovy múzy a přítelkyně Kamily Stösslové. V jednom z četných dopisů jí o počátcích práce na nové skladbě napsal: „Teď začal jsem psát něco pěkného. To bude náš život v tom. Bude se to jmenovat „Milostné dopisy“. Myslím, že to bude rozkošně znět. Vždyť těch našich milých příhod bylo už dost! To budou ohníčky v mé duši a rozpálí ji do nejkrásnějších melodií. … Celek bude držet obzvláštní nástroj. Jmenuje se viola d´amour – viola lásky.“
Janáček skutečně napsal violový part kvartetu pro tento starobylý nástroj, který již dříve použil například v partituře Osudu či Káti Kabanové. Od požadavku hry na violu d´amour však zřejmě částečně ustoupil během zkoušek na první provedení v květnu roku 1928. Také původně zamýšlený název „Milostné dopisy“ později Janáček změnil na „Listy důvěrné“. Premiéru své skladby nejprve Janáček zamýšlel svěřit Českému kvartetu, stejně jako v případě 1. smyčcového kvartetu, avšak to mohlo začít s nastudováním až o prázdninách. Janáček byl ale nedočkavý, a tak se zkouškami již v květnu začalo brněnské Moravské kvarteto. Skladatel měl představu, že poprvé bude dílo uvedeno v jihočeském Písku, kde žila paní Kamila s rodinou. Tyto plány však zhatilo v srpnu 1928 Janáčkovo nečekané úmrtí. První provedení díla pro odborníky a referenty se uskutečnilo v podání Moravského kvarteta 7. září 1928 v hlaholně Besedního domu v Brně. Veřejnosti pak bylo dílo představeno v divadle na brněnském výstavišti v rámci Výstavy soudobé kultury v Československu 11. září 1928. V jednom z dopisů paní Kamile Janáček napsal: „Víš, mnohdy je cit sám o sobě tak mocný a silný, že se pod ním noty skrývají, utíkají. Láska velká – skladba slabá. A já bych rád: Láska velká – skladba slavná!“ Toto Janáčkovo proroctví se nesporně naplnilo.
Maďarský skladatel, klavírista a folklorista Béla Bartók (1881–1945) je jedním z vůdčích představitelů avantgardy 20. let a klasiků hudby 20. století. Základy hudebního vzdělání získal v Bratislavě, později studoval klavír a skladbu na Hudební akademii v Budapešti. Od mládí se intenzivně věnoval studiu lidové hudby, zpočátku především maďarské, ale později také rumunské, bulharské, slovenské aj., což bylo posléze významným impulsem pro vývoj a podstatu jeho vlastní kompoziční tvorby. Jako virtuosní klavírista hojně koncertoval v evropských metropolích a také v Americe, kam se rozhodl v roce 1940 pod tlakem hrozivého vývoje v Evropě emigrovat.
Janáček se se jménem o generaci mladšího Bartóka poprvé setkal při studiu Schönbergovy knihy Harmonielehre, kde Schönberg Bartóka přiřazuje ke svému skladatelskému okruhu. V roce 1923 pak Janáček slyšel v Praze na koncertě Spolku pro soudobou hudbu provedení Bartókova prvního smyčcového kvartetu a jeho hudba jej zaujala, neboť jako předseda brněnského Klubu moravských skladatelů později inicioval Bartókův klavírní recitál v rámci klubových koncertů. Pozvání ke koncertu zaslal Bartókovi dne 16. ledna 1925 sám Janáček. Bartókův recitál se konal v brněnské Redutě 2. března 1925 a skladatel na něm přednesl řadu vlastních skladeb, doplněných o kompozice svého krajana a současníka Zoltána Kodályho. Janáček se s Bartókem pak setkal znovu v Praze na koncertě 16. října 1927, kde zazněl Bartókův první klavírní koncert. Po jeho provedení spolu prý oba skladatelé tak zaujatě diskutovali, že ostatní účastníci rozhovoru byli tímto „ohňostrojem dvou vynikajících osobností“ zcela odsunuti stranou. Janáček byl zřejmě obeznámen s Bartókovou rozsáhlou folkloristickou a sběratelskou činností, které se dříve sám intenzivně věnoval.
V pořadí 4. smyčcový kvartet komponoval Bartók v roce Janáčkova úmrtí, respektive od července do září v roce 1928 v Budapešti. O pohnutkách vzniku tohoto díla mnoho nevíme, avšak rodí se v bezprostředním sousedství 3. smyčcového kvartetu a stejně jako u něho reaguje harmonickým uchopením na Lyrickou suitu Albana Berga. Po stránce formální zase předjímá kvartet č. 5, kde řeší problematiku sonátové formy se symetricky uplatněnými pěti větami. Kompozici věnoval Pro Arte Quartet, avšak první veřejné provedení zaznělo v Londýně 22. února 1929 Budapešti 20. března 1929 v nastudování Waldbauer-Kerpely Quartet.
